2. díl – Soudruzi vědí nejlíp (1948–1989)
Únor 1948 – převzetí moci
Republika s obtížemi přežila Hitlera, přežila i válku a přežila Mnichov. Pak přišel únor 1948 a ukázalo se, že největší změny nepřicházejí vždy zvenku.
Gottwald, akční výbory a organizovaný tlak stačily na to, aby prezident Beneš podepsal komunistům novou vládu. Odpor byl – ale ne dost velký a ne dost koordinovaný. Je však třeba upřesnit situaci: Československo roku 1948 bylo zemí, která teprve vylézala z válečné devastace, chudoby a traumatu. Velká část obyvatelstva, zejména dělnická třída, komunistům skutečně věřila – a ne bez důvodu. KSČ vyhrála volby v roce 1946 s 38 procenty hlasů naprosto legitimně. Víra v sociálně spravedlivější uspořádání nebyla jen propagandou – byla upřímná.
Jan Masaryk
Pár dní po únoru 1948 byl nalezen Jan Masaryk mrtvý pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Pozdější vyšetřování ukazuje na vraždu. Ať tak či tak, šlo o ztrátu jedné z posledních spojnic s předválečnou demokratickou tradicí.
50. léta – nejhorší období
Monstrprocesy 50. let jsou nejčernější kapitolou tohoto období. Milada Horáková, Záviš Kalandra, Rudolf Slánský a desítky dalších byli odsouzeni nebo popraveni za zločiny, které si vyšetřovatelé vymysleli. Slánský byl přitom generální tajemník komunistické strany – systém likvidoval vlastní kádry. StB si budovala síť informátorů a důvěra v mezilidské vztahy se rozpadala.
Zároveň by bylo nepoctivé vidět toto období jen jako horor. Zemi totiž ve stejné době procházela nebývalá industrializace. Budovaly se továrny, elektrárny, vodní díla. Zlín se stal Gottwaldovem, ale výroba v Baťových závodech pokračovala a rostla.To samé v ČKD nebo ve Škodě Plzeň. Železniční síť se rozrůstala. Elektřina přicházela i do zapadlých vesnic, kde ji nikdy neměli.
Vzdělanost se masově zvýšila. Stát otevřel vysoké školy lidem, kteří by na ně za první republiky nikdy nedosáhli – dělnickým dětem a lidem z venkova. Zdravotní péče se stala bezplatnou a dostupnou pro všechny. Kojenecká úmrtnost dramaticky klesala. Tato fakta nelze odmítnout jen proto, že přicházela spolu s politickým terorem.
Degradace státu: Od lva po straku
Kolektivizace – skutečná cena
Kolektivizace zemědělství byla provedena silou, nátlakem a trestním právem. Sedláci, kteří obdělávali svou půdu po generace, o ni přišli. Kdo odmítal, mohl počítat s reálnými sankcemi, i tím, že jeho děti se nedostanou na vysokou školu. To byl reálný a nespravedlivý nátlak.
Kolektivizace – skutečné výsledky
Zemědělství se mechanizovalo, produktivita rostla. Zemědělská družstva a Státní statky se postupně dostávali do zisku a ve výrobě potravin jsme byli téměř soběstační. V každé trochu větší obci byl nějaký výrobní provoz a lidé pracovali blízko svého bydliště.
Bytová výstavba – to, co se postavilo
Sídliště jsou dnes terčem posměchu. Jenže je třeba se ptát, co existovalo před nimi. Statisíce rodin bydlely v přelidněných, nevytápěných, zdravotně nevyhovujících podmínkách. Panelová výstavba – byť architektonicky žádná sláva – přinesla milionům lidí první vlastní koupelnu, ústřední topení nebo výtah. Byla to bytová revoluce v rozsahu, který ani dnešní developerský trh nedokázal zopakovat. Po roce 1989 se v Česku nepostavilo srovnatelné množství dostupných bytů za celých 35 let.
Průmysl a infrastruktura
Přehrady, dálnice, letiště, průmyslové závody, nemocnice a školy. Kulturní domy v každé větší vesnici – to vše vzniklo v tomto období. Dnes by se na každý takový projekt pořádalo pětileté výběrové řízení, pak by se to napadlo u soudu a postavilo by se to po patnácti letech.
To neznamená, že způsob, jakým se to budovalo, byl vždycky správný. Rozhodnutí přijímaly stranické aparáty úplně bez veřejné debaty a ekologické dopady se ignorovaly. Ale to co se postavilo v té době, to už se nikdy nezopakovalo. Bylo to budovatelské období
Kultura v šedém kabátě
Socialistický realismus vyžadoval šťastné dělníky a optimismus, který často chyběl. Přesto kultura hledala skuliny – Divadlo Na zábradlí, Semafor, Miloš Forman, Věra Chytilová, Bohumil Hrabal. Jazz hrál v poloilegálních klubech, zakázané knihy kolovaly v opisech. Stát reguloval úplně všechno – a přesto nedokázal regulovat lidskou potřebu tvořit. Hudba i rocková byla kapitola sama pro sebe.
1968 – Socialismus s lidskou tváří
Dubček přišel s nápadem, který zněl jednoduše: co kdyby socialismus fungoval lépe a lidé ho měli raději? Pražské jaro přineslo uvolnění cenzury, diskusi i naději. Experiment trval osm měsíců. V srpnu 1968 vjely do Československa tanky pěti armád Varšavské smlouvy. Z dnešního pohledu jsou patrné i jiné vlivy proč se tak stalo, ale tenkrát se to bralo jako zrada.
16. ledna 1969 se Jan Palach upálil na Václavském náměstí. Měl dvacet let.
Normalizace – kompromis, který fungoval, a za co stál
Husák přišel s „konsolidací“- poučení z krizového vývoje: vyměňte elity, vraťte se do normálu. Z práce odešlo přes půl milionu lidí – učitelé, lékaři, novináři, vědci. Na jejich místa nastoupili lidé s nižší kvalifikací, ale správným průkazem. Loajalita je nad schopností – to byl systémový problém, který se projevoval desetiletí. Bylo také neoficiálně umožněno nespokojeným lidem legálně opustit republiku.
Zároveň systém nabídl společenskou smlouvu, která pro mnoho lidí nebyla jen propagandou: pracovní jistota, levné nájmy, dostupná zdravotní péče, závodní rekreace nebo dětské tábory. Reálná životní úroveň v 70. letech rostla. Stát podporoval své dělníky i pracující inteligenci, jak se tenkrát říkalo. Lidé měli chaty, zahrádky, novomanželské půjčky, levné půjčky na stavbu domu, Škodovky – a to byl skutečný, materiální pokrok.
Cena za to byla politická nesvoboda, částečná sebecenzura a morální pohodlnost. Dá se říct, že lidé se o politiku moc nezajímali. A hesla jako : Se Sovětským svazem na věčné časy, je v tom utvrzovali.
Charta 77
V roce 1977 podepsalo několik set lidí dokument říkající jednoduše: stát nedodržuje vlastní zákony. Podpis stál kariéru, svobodu a někdy i zdraví. Někteří lidé byli za to i vícekrát ve vězení, filosof Jan Patočka zemřel po výslechu StB. Chartisté nebyli revolucionáři – byli to lidé,(často podporovaní západem) kteří říkali nahlas to, co všichni věděli. V době povinného mlčení to byl akt odporu.
80. léta – rozpad stroje
Ekonomika skřípala. Fronta na auto trvala několik let. Systém přerozděloval nedostatek místo bohatství. Gorbačov zahájil v Sovětském svazu glasnosť a perestrojku a část stranického vedení v Praze sledovalo uvolňování v Moskvě s patrnou panikou. Jakeš roku 1989 pronesl legendárně neschopný tajný projev, ale část vedení komunistické strany byla pro změnu.
Sametová revoluce
- listopadu 1989 zbili policisté studenty na Národní třídě. Zásah měl zastrašit – a místo toho spustil revoluci. Václavské náměstí se plnilo statisíci lidí, herci stávkovali, divadla se proměnila v diskusní kluby. Komunistická strana, která čtyřicet let tvrdila, že ji lid miluje, zjistila, že lid má jiný názor.
- prosince 1989 byl Václav Havel zvolen prezidentem. Z pozdějších faktů plyne, že to nebyl lid, který provedl revoluci, ale byli v tom i jiné síly a zájmy, které tehdy působili skrytě.
Závěr – a nutné srovnání
Čtyřicet let stát dokazoval, že může řídit všechno. Místy to fungovalo, místy skřípalo a nakonec se to zhroutilo pod tíhou tlaku který přicházel odevšad.
A lidé si tenkrát říkali: tohle už nikdy. Žádný stát co všechno řídí, žádní soudruzi co všechno vědí nejlíp, ale svoboda, trh, demokracie, cestování a hlavně západní zboží…
Pak přišel kapitalismus. Ale to je příběh třetího dílu.
- Smlouva o neútočení: Proč se Česko nebojí.
- Tento text je součástí tématického celku Politická absurdita
Článek je zdarma. Provoz webu ne.
Stačí naskenovat mobilem a poslat pár Kč:
3211717056/3030
Jsem zvědavý na třetí díl. Moc zvědavý. A možná (případně) i na čtvrtý.
Třetí díl je připravený a končí 2026, co myslíte tím čtvrtým dílem?
Zdravím, i zde většinově souhlasím, ale opět mi přijde, že občas hodnověrnost podráží zbytečné přehánění a já jsem na to poněkud citlivý. Asi nejzjevnější je to u toho VŠ vzdělání, kde se dveře k němu pro dělnické a venkovské děti otevřely výrazně už za první republiky. Když prostě napíšeme, že se v době socialismu postupně zlepšily šance na VŠ vzdělání, tak to možná nebude znít tak úderně, ale zato to bude pravda, nešlo o změnu skokovou, ale postupnou. Mimochodem, poznal jsem v 80. letech dva lidi své generace, kteří chtěli na VŠ, ale jejich rodiny si to nemohly finančně dovolit (rozvedená matka samoživitelka). Trochu mě to překvapilo, myslel jsem si, že takové jevy patřily minulosti.
Druhá věc, která mi trochu skřípe, je ono „sice bylo drsno, ale zase se budovalo“. Tento argument není korektní. Korektní by byl, kdyby se ukázalo, že se u nás (za cenu drsnosti) budovalo víc, než ve srovnatelných zemích, kde drsno nebylo. Protože i tam se budovaly nemocnice, silnice, sídliště, továrny, prostě léta poválečná byla budovatelská všude, a zjevně se to obešlo i bez politických procesů a podobných věcí. Zajímavá otázka tady je, jestli by to poválečné nadšení našeho (vzdělaného a tvůrčího) národa nedokázalo ještě víc, kdyby soudruzi významné části (technické) inteligence nestáli na krku.
Každopádně pokud ve třetí části hodláte psát o tom, jak budovatelství v posledních desetiletích u nás upadlo, tak obávám se nebudu moci polemizovat. Ono jaksi upadlo v celém západním civilizačním okruhu.
Víte, to období zažíval nebo si o nich udělal svůj názor každý člověk jinak a tak ho hodnotí podle svého pohledu. Snažil jsem se být neutrální ale to snad ani nejde.
K tomu vzdělání: ono to bylo taky i jinak: po maturitě jsem se hlásila na fildu, chtěla jsem být knihovnicí. No – rodiče nestraníci, pražská kdysi smetánka, já rebel, byla z toho stěží dálková SŠE – ekonomka. Pak jsem se hlásila na VŠE – přijímačky brnkačka, ale doporučili mi denní studium (vzhledem k věku). Rodiče odmítli – už jsem si vydělávala, tak mě nebudou přeci držet na denním studiu. Pak jsem udělala přijímačky na práva, dálkově, a to jsem po 2. ročníku vzdala – při práci by to možná i šlo, ale holt jsem byla mladá a kolem kypěly zlaté šedesátky. Tak jsem pak celý život dělala práci ekonomky, která mě krutě nebavila. No, škoda.
Obyčejný lidé jenž pracovaly měly jistotu.Ve všem co potřebovaly.Bydleni.zdravotni péče, důchod.Jim to po zkušenostech s 1 republikou stačilo.My co jsem přežily změnu systému.Jen okrádání všeho druhu.Zvysovani odchodu do důchodu peripetie z přemnožené byrokracie.Vice zákazu než za socialismu.Nevymahatelnost práva.Je toho více.Protektorat EU .To ke ta vysněná svoboda.Sudetaci mají sraz a nic se neděje.Tohle už není nás stát.Je to kolonie řízená z cizí země.Nasi předci se musí v hrobě obracet.Kam jsme to došli.
Hodně věcí je dáno zbabělostí a připosraností politiků. A rozdělením občanů – 1/3 jsou normální, 1/3 jsou kreténi a 1/3 na to sere.