Tohle období, konec června a celý červenec, je u nás v podhůří nejkrásnější.
Na zahradě už dozrávají první výrobky přírody.
Třešně přímo žeru třikrát denně a pořád mi nejde do hlavy, jak to ten strom dělá. Jediné, co jsem udělal já, je, že jsem ho zasadil. A On každý rok v tuhle dobu vyrábí takový produkt. Bez vedlejších nákladů, blbých keců, víceprací nebo dodatečných úkonů.

Okurky, ten salát z nich miluju. A taky jsem je jen zasadil. I když tady už musím přidat určitou péči, zalévat a otevírat nebo zavírat dveře od skleníku.
Rajčata to samé, jak zčervenají, už mě nic nezastaví, třikrát denně pár kusů.
Angrešt, rybíz, maliny, borůvky, u nich mě štve jen jejich velikost. Na zaplnění žaludku a ukojení chutě musím podstoupit určitou nepohodu. Záda protestují, ale žaludek má velení, co naplat.
Mrkev, petržel a celer pěstuji v Penny nebo v Lídlu. Zkoušel jsem to pěstovat doma, ale slepice byly proti. Mají sice svůj uzavřený prostor, ale jak se objevím na zahradě, začnou tak protivně krákat, až je na tu moji zahradu pustím. A je klid.
Čiko už dostal rozum a nechce je sežrat, taky asi pochopil, že skonzumovat slepici je jen jednorázový bonus. Kdežto vajíčka jsou furt.
Je to prostě pohoda. Někdo to tam nahoře zařídil dobře.
- Kam dál? Může se člověk čtením změnit?
Hezké, moc hezké… TEN NAHOŘE to s námi myslí dobře, řekl bych. Kdybych se uměl hezky pomodlit a „navázat spojení“, tak bych MU poděkoval, že nám pří vší hrůze ještě pořád „drží štangli“