Mnoho lidí má dnes pocit, že pravidla neplatí pro všechny stejně. Zatímco obyčejný člověk řeší každou chybu, ti nahoře často působí, jako by hráli úplně jinou hru.
Tohle je přesně moment, kdy člověku začne docházet, jak vlastně funguje celej systém kolem něj. Protože čím dýl člověk žije, tím víc vidí, že pravidla často neplatí pro všechny stejně.
Když něco posere obyčejnej člověk, přijde pokuta, exekuce, problémy. Když něco posere velká firma, banka nebo člověk s kontaktama, většinou se to nějak vyřeší, odloží, zamete nebo zaplatí z drobných.
A právě tady vzniká ta otázka:
Proč vlastně hrát podle pravidel, když má člověk pocit, že jsou nastavený hlavně pro ty nahoře?
Systém, do kterýho ses narodil
Nikdo se tě neptal.
Prostě ses narodil do světa, kde už existujou zákony, daně, povolení, regulace, úřady a tisíc různých omezení.
A oficiálně se tomu říká „společenská smlouva“.
Jenže upřímně — jaká smlouva?
Nic jsi nepodepsal a nemůžeš z ní normálně vystoupit. A když začneš pravidla ignorovat, stát ti velmi rychle připomene, kdo má větší sílu.
Tohle je věc, kterou většina politiků nikdy neřekne úplně narovinu:
Každej stát stojí nakonec na monopolu násilí.
Dokud posloucháš, systém funguje relativně mile. Když neposloucháš dlouhodobě, přijdou pokuty, exekuce, policie a soudy.
Tak fungoval každý stát v historii.
Mafie vs. stát
A tady přichází část, která spoustu lidí strašně štve.
Protože když to člověk ořeže úplně na kost, rozdíl mezi mafií a státem někdy opravdu vypadá hlavně jako rozdíl v marketingu.
Mafie ti řekne:
„Plať výpalný, jinak bude problém.“
Stát ti řekne:
„Plať daně, povolení, poplatky a dodržuj regulace, jinak budeš mít problém.“
Mechanismus je podobnej. Jen stát má obrovskou byrokracii, zákony, policii a legitimitu, takže to působí civilizovaněji.
Samozřejmě existuje i druhá strana argumentu:
Bez státu by pravděpodobně část společnosti ovládli nejsilnější hráči úplně otevřeně. Historicky totiž právo často znamenalo jen to, kdo měl větší armádu.
Jenže problém je, že i moderní systém má podle spousty lidí stále blíž k ochraně mocných než obyčejných lidí.
Regulatory capture aneb když si elity kupují pravidla
Tohle už dávno neni jen konspirační řeč.
Existuje pojem regulatory capture.
To je situace, kdy velké firmy, korporace, finanční skupiny nebo lobbisti postupně ovlivní pravidla tak, aby chránila hlavně jejich vlastní zájmy.
Výsledek?
Malý podnikatel se topí v papírech. Normální člověk řeší další formulář. A velcí hráči mají armádu právníků, účetních a kontaktů.
Čím složitější systém je, tím víc vyhovuje těm, kteří mají peníze a vliv.
A právě proto má dnes tolik lidí pocit, že pravidla nejsou dělaná pro normální život, ale pro udržení současného systému.
Sílí hlasy, že se uspořádání naší země musí změnit, je to reálné?
Vlastníš vůbec něco?
Tohle lidi vytáčí snad nejvíc.
Člověk si koupí dům. Splácí ho třicet let. Platí opravy. Platí energie. A stejně pořád platí další daně a poplatky.
A když přestane?
Stát může zasáhnout.
Proto část lidí tvrdí, že dnešní vlastnictví není úplné vlastnictví. Spíš licence k používání majetku pod podmínkama státu.
Stavební povolení, daně z nemovitostí, regulace, zákazy.
Systém ti vlastně neustále připomíná, kdo má poslední slovo a kdo je tady šéf.
Systémová extrakce
Další věc, kterou lidi začínají vidět:
Čím víc regulací, povolení, formulářů a povinností existuje, tím míň energie člověku zbývá na budování vlastní nezávislosti.
Místo života řeší papíry. Místo tvoření řeší úřady. Místo klidu řeší, co zase porušil.
A přesně tady vzniká pocit, že systém člověka drží v permanentní závislosti.
Hypotéka. Daně. Pojištění. Poplatky. Povolení. Úvěry.
Člověk běží v kolečku a postupně zjišťuje, že z něj skoro nejde vystoupit.
Tak proč to lidi pořád dodržují?
Protože odpor něco stojí.
A většina lidí nechce přijít o rodinu, majetek, práci nebo klidnej život.
To je celá realita.
Ne nějaké velké idealistické řeči.
Většina lidí dodržuje pravidla hlavně proto, že cena za odpor je příliš vysoká.
Je to kalkul o přežití.
Civilizace je v tomhle směru často jen tenká vrstva laku nad prostou silou.
Lidé radši obětují část svobody, než aby riskovali chaos, který by mohl být ještě horší.
Největší problém? Dvojí metr.
Většina lidí nechce anarchii.
Nechtějí ani rozpad společnosti.
Chtějí jen pocit, že metr platí pro všechny stejně.
Že politik nenese menší následky než obyčejný člověk. Že korporace nemá jiný pravidla než malý podnikatel. Že stát není jen stroj na výběr peněz a kontrolu.
Jenže právě tenhle pocit dnes mizí.
A když zmizí důvěra ve spravedlnost systému, začne mizet i respekt k pravidlům.
Existuje cesta ven?
Přímá válka se systémem většinou končí špatně.
Jednotlivec nemá šanci proti aparátu, ktereý má zákony, policii, soudy, média i peníze.
Proto čím dál víc lidí mluví o jiné cestě.
Ne o revoluci.
Ale o menší závislosti.
Budovat si vlastní schopnosti. Učit se praktické věci. Být co nejvíce soběstačný. Mít vlastní zdroje informací. Budovat normální komunity lidí, kteří si pomůžou i bez neustálého dohledu institucí.
Protože čím víc je člověk závislý jen na systému, tím míň má skutečnou svobodu.
Tak proč tedy hrát podle pravidel?
Možná hlavně proto, že stát je větší a silnější než jednotlivec.
To je ta syrová realita, kterou si většina lidí nechce přiznat.
Ne protože jsou všechna pravidla spravedlivá. Ne protože systém vždy funguje fér. Ne protože elity automaticky jednají v zájmu obyčejných lidí.
Ale protože většina lidí prostě nechce celý život bojovat s mašinou, která má nekonečně větší moc.
To ale neznamená, že člověk nesmí přemýšlet a nesmí kritizovat. Nesmí vidět dvojí metr a nesmí se ptát, komu systém skutečně slouží.
Protože přesně ve chvíli, kdy se lidi přestanou ptát, může se z každé společnosti stát jen dobře namazaný mechanismus poslušnosti.
- Nový druh strachu : https://degener.cz/novy-druh-strachu/
- Tento text je součástí tématického okruhu Politická absurdita
Naprosto skvělá definice sraček, v nichž žijeme.
Lidé nemají „pocit“, že je systém proti nim. On je skutečně proti nim.