Dědkové

Dědkové je satirický seriál z vesnice o partě starých kámošů, co komentují svět po svém.

Čas se nenápadně posunul a z mladých, dravých kluků v montérkách se stali dědkové. Bohužel ani nám se to nevyhlo. Jmenuje se to sice „důchod“, ale v praxi je to spíš střídavý stav mezi bolehlavem a nostalgickým optimismem. Nestěžujeme si – stejně by to nikoho nezajímalo.

Obec se pochlapila. Po letech znovu otevřela malou hospůdku Na Štole. Pro vesnici to znamenalo asi tolik, co elektřina v roce 1926. A pro nás hlavně pohodu – už nemusíme sedět v garáži nebo u stánku na hřišti. Můžeme se vrátit do teplé náruče hospody, kde jsme seděli už před padesáti lety. Tenkrát jsme se tam bavili o něčem úplně jiném než dnes, ale i tenhle stav má svoje výhody. Ráno už totiž nemusíme s bolestí hlavy do práce.

Po několika neplánovaných setkáních jsme se shodli, že nemůžeme žít v chaosu a že tomu dáme pevný řád. A tak vznikla naše Vědecká společnost dědků.
Podle stáří Pepa, Pavel, Frca, Lopaťák a Zub. Někdy přijde i marod Kleofáš.

Scházíme se nepravidelně, ale s radostí. Stačí, aby někdo zavolal, že „příští pátek asi bude mít žízeň“. Ostatní to bez řečí akceptují. Nikdo to nerozporuje, omluvenky se neberou. Jen si podle toho upravíme program dne – a často i toho druhého.

Mladí a mladší si na nás už zvykli a tolik se nás nebojí. Občas si přisednou, prohodí pár slov. Ráno si to nepamatují, takže je to pro všechny bezpečné. Jsou to beztak haranti našich vrstevníků – mladí geneticky, duší už dávno vyčerpaní.

Témata se u nás střídají jako počasí. Každý totiž do příštího setkání zapomene, o čem byla řeč. Minule Lopaťák zakýval hlavou:
„Zube, ty chodíš s tím psem ven každý den?“
„Jasně,“ povídám.
„A proč každý den?“
„Zvyknul si. Když nejdu, je na mě nasranej.“
„A kam chodíš?“
„Dolů k lesu a pak to vyběhnu ke škole.“
„Vyběhneš? Takovej krpál?“
„No… vyběhnu směrem ke škole tak dvacet metrů a tam zatočím k potoku.“
Lopaťák jen odfrkl: „Vole.“

Do toho vešel Pepa, nejstarší z nás, ale pořád lehce pracující klempíř. No, pracující… spíš taková finta, aby se dostal z dozoru své mladší ženy.
„Čau, mlaďoši.“
Jeho obvyklý pozdrav. Člověk se na chvíli zatetelí radostí, že jsme pořád mlaďoši, a zapomene, že ráno nemohl vstát z postele.

Podle Pepovy chůze bylo zřejmé, že dnešní hospoda není jeho první.

Naše Vědecká společnost právě zahájila další řádné zasedání.

Pokračování příště.

• Dědkové 2: https://degener.cz/dedkove-2/